Klokani se vyskytují v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. (Klokan rudokrký je uměle vysazený i v severní a střední Evropě.[1] Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.) Jsou to endemiti. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales.
Pohyb
Kresba skákajícího klokanaK rychlému pohybu používá většina klokanů skákání snožmo. Ve vysokých rychlostech až okolo 50 km/h nechávají ocas ve vzduchu a udržují s ním jen směr a rovnováhu, zatímco při pomalejších rychlostech na zem kladou zadní končetiny i s ocasem. Při pomalém pohybu je skákání velmi neúčinné a stojí hodně síly, avšak při vysokých rychlostech je poměrně úsporné. Síla se ukládá do šlach na nohou a těžký ocas se kývá nahoru a dolů jako kyvadlo, čímž poskytuje příkon pohybové síly.Většina klokanovitých nedovede pohybovat nezávisle svýma nohama, tudíž nemohou normálně chodit, musí poskakovat. Také nemohou chodit po zpátku, což jim přináší velké problémy, je-li před nimi uzavřena úniková cesta.Pro pomalý pohyb používá klokan chůzi "po pěti": ze sedu se nadzvedne na předních nohách a ocasu, a přesune zadní nohy.Velcí klokani pohybující se v křovinaté stepi skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 km/h se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále se stěhující stáda jsou s to za jediný den urazit za pastvou dráhu až 100 km. Klokan rudý může vyvinout rychlost vyšší než 70 km/h, avšak jen na krátké vzdálenosti.
Potrava
Pasoucí se klokan hbitýKlokani jsou býložravci, většina z nich spásá trávu a byliny. Dále se mohou živit kapradinami, výhonky, listy a lesními plody. Nevyhýbají se ani jedovatým rostlinám.
